Článek historiků Pavla Koláře a Michala Pullmanna „Klid k práci. Holé ruce a konec našeho komunismu“ se snaží dle svého závěru klást nové otázky o povaze normalizace a zároveň o míře propojení period před a po roce 1989. Za středobod svého uvažování přijali autoři fenomén násilí, respektive proces i vnímání jeho legitimizace. Z tohoto úhlu pohledu pak nahlížejí na charakter celého období let 1968–1989. Definují snahu tehdejších vládců vyčlenit násilí z veřejného prostoru, poukazují na snahu omezit viditelné násilí pouze na skupiny „narušující klid k práci“, pouštějí se i do srovnání se západním světem té doby, s jeho problémy i projevy násilí ze strany moci.

Text se jistě vyznačuje velkou erudicí, jeho slabinou je však dle mého názoru nepřehlédnutelná výběrovost argumentů, místy zamlčování zásadních historických fenoménů, místy pak přímo snad až příliš návodná manipulace. Osobně za problém vlastně považuji omezení charakteristiky doby na téma násilí a jeho legitimizace. Jako kdyby bylo možné redukovat vztah člověka k systému pouze nasvícením jediného fenoménu či vlastnosti tohoto systému. Navíc, pokud by tomu tak skutečně z jisté nezanedbatelné míry bylo, i zde lze autory poměrně jednoduše „nachytat“ přinejmenším na selektivnosti argumentů. Pokud se totiž v celém textu hovoří o násilí, dochází sice logicky ke srovnání s atmosférou a instrumentalizací násilí v padesátých letech a následně v letech sedmdesátých. Oproti tomu je až do očí bijící, jak velkým obloukem se vyhnuli okupaci ze srpna 1968. To je dle mého hlavní problém, pokud jde o „historickou poctivost“ textu. Několikrát je zmíněno Pražské jaro, jednou dokonce pojem jeho „potlačení“, avšak tanky v ulicích, brutální likvidace suverenity, mrtví v ulicích a všeobecný strach z bezesporu násilného aktu vůči společnosti i každému jednotlivci kupodivu chybí. Není to pak ale předpoklad pro vnímání násilí v dalších letech? Není okupace tak velkým mementem, že do značné míry není třeba dnes a denně prezentovat násilí ve veřejném prostoru? Obejít tuto skutečnost a sofistikovaně posuzovat fenomén násilí v dalších dvou desetiletích považuji za fatální doklad výběrovosti z historických skutečností.

Dalším momentem je snaha jednoznačně oddělit soukromý/privátní svět od toho veřejného. Jistě, je nesporné, že situace po roce 1969 byla jiná než v padesátých letech a systém si neosoboval „totalitní“, či spíše v tomto případě „totální“ dosah na myšlení a postoje lidí. Na druhé straně považovat normalizační svět za oddělené prostory privátního a veřejného je také poněkud černobílé. Vždyť jen reálně uplatňovaná povinnost projít od školních let až do stáří nejrůznějšími typy organizací odkrajovala z privátního prostoru mnoho času i životního prostoru.

Další obecná definice porovnávající vztah k násilí v padesátých letech a v letech sedmdesátých pracuje s předpokladem, že na rozdíl od veřejně prosazovaného násilí temných padesátých let se o dvacet let později násilí odkázalo mimo každodenní pozornost. To je patrně objektivní skutečnost. Vyvozovat však z tohoto faktu jakákoliv „změkčení“ pro charakteristiku normalizace je přinejmenším sporné. Neměl by historik vnímat nejen skutečnosti dané doby, ale i jejich důvody a zejména rozdílnost podmínek a kontextů? Ve chvíli, kdy se komunistická vláda v Československu vypořádávala se svými politickými i třídními „nepřáteli“ v letech padesátých, zjevně jde o jiný kontext nežli o dvacet či třicet let později, kdy se podařilo zlikvidovat reálnou politickou pluralitu, nivelizovat sociální stratifikaci, podřídit či umlčet ideové odpůrce. Ve státě, kde již proběhl tento likvidační proces, se zjevně postupuje vůči společnosti kvalitativně jinak nežli v procesu uchopení a upevnění moci. Logicky se pak i násilí dostává jiné role. Vyvozovat ovšem na základě těchto skutečností a rozdílů jiný – popř. dokonce „lepší“ charakter těch, kteří zdědili monopol moci ve druhé či třetí generaci je buď nepochopení či spíše ideologický pohled na dějiny.

Další silné momenty výše zmíněného (a téměř programového) textu obou historiků se týkají společenské změny roku 1989. Ve chvíli, kdy si definovali jako onen hlavní půdorys fenomén násilí, jeví se jim události listopadu 1989 jednoznačně ve smyslu popření „normalizační dohody“, kdy se násilí proti studentům v listopadu 1989 vymkne oné dohodě a stane se spouštěčem změn. V textu poměrně zajímavě bagatelizují společenskou nespokojenost s hospodářskou a sociální situací tím, že lidé neprojevovali proti těmto aspektům veřejný odpor. Kdyby však autoři přistupovali k procesům konce osmdesátých let poněkud upřímněji, museli by vnímat jako širší politickou opoziční aktivitu, a to jak petici Několik vět, tak i veřejnou angažovanost v jiných oblastech – např. ekologické demonstrace na severu Čech. Zde se myslím zřetelně projevuje přinejmenším úskalí tohoto pohledu, kdy fenomén násilí jistě může být zajímavým momentem, rozhodně však nemůže být vše vysvětlujícím klíčem. Vedle toho se mi snad ani nechce připomínat skutečnost, že autoři sice hovoří o veřejně projevovaném násilí, ale (a snad nechtěně) tím jistým způsobem zpochybňují realitu násilí vůči jednotlivcům i skupinám obyvatel (smrt Pavla Wonky, věznění Ivana M. Jirouse a celý případ alternativní kultury, vraždy za zdmi valdického vězení). Jakoby z jejich teoretického konceptu tak trochu vypadávaly osudy těch konkrétních, kteří nepřistoupili na onu obecnou „hru režimu“.

Je bezesporu pozitivní, pokud se někdo snaží nahlížet na tak často černobíle nahlíženou historii naší společnosti před rokem 1989 alternativním pohledem, který by rozbourával schématické vidění dějin. Pokud tak činí, měl by se však sám vyvarovat selektivnosti a zamlčování historických skutečností, které k danému kontextu patří. To pokládám za největší slabinu výše zmíněného textu. S takovým přístupem se lehce může stát, že (snad) dobrý úmysl po rozbourání dosavadních schémat sám sklouzne k vytváření alternativních nikoliv pohledů, ale deformací.