Návštěva čínského prezidenta vyvolává v českém veřejném mínění nejrůznější reakce. Ve chvíli, kdy se navíc na Evropské třídě v Praze vedle sebe objevily vlajky České republiky a Číny, nebylo možné se pocitově nevrátit do situace před rokem 1989. Co na tom, že vzápětí se argumentuje tím, že podobné vlajkoslávy mají čínští představitelé při návštěvách USA, Francie či Německa. Jednak se jedná o návštěvy na (víceméně) velmocenské úrovni, především ale těmto zemím chybí naše historická zkušenost, kdy nám prostě přirozeně naskočí ono falešné „bratrství“ podpořené pásy tanků, přítomností armád a nesvobodou. Jakkoliv si můžeme říkat, že se jedná o překonanou záležitost – překonané to rozhodně není. Jistě, čínské tanky v ulicích nám nehrozí, dnešní velmocenská politika se mnohem praktičtěji odehrává v ekonomické oblasti. Stesky obránců lidských práv jakoby v této logice ekonomické výhodnosti ztrácely na síle. Na tom, že někdo někoho zavírá do vězení za jeho názory, ale nezmění nic ani miliarda na plavební kanál.

Vedle toho zaznívá i od některých kritiků Miloše Zemana, že se mu na druhé straně daří historický úspěch – navázat velmi dobré vztahy s čínským obrem, napomoci objektivně naší ekonomice a tím i posílit naše mezinárodní postavení. Vždyť několikadenní pobyt čínského prezidenta v tak malé zemi, to již musí něco znamenat. Nemohu si pomoci, ale v něčem mi to připomíná naivitu Edvarda Beneše v letech 1943-1945, kdy si též myslel, že sehraje nějakou významnou roli mezi Východem a Západem. Než tedy zjistil, že je již integrální součástí sovětského totalitního impéria. Mnohem více než Edvardu Benešovi se však aktuální politická role Miloše Zemana podobá jedné z literární postav Tolkienovy ságy Pán prstenů. Připomíná mi zrádného rádce Grímu Červivce, který Sarumanovi poradí slabé místo pevnosti v Helmově žlebu při bitvě o Hlásku. Miloš Zeman dělá slabé místo Evropské unie i NATO z celé České republiky. Teď si jen počkat, jak využití tohoto slabého místa dopadne… Navíc, přinejmenším EU se teď rozhodně nepodobá odhodlané armádě Théodena Rohanského, ale spíše skupině zmatených a hádavých trpaslíků.

Reálná politika v našich dějinách ale každopádně není fiktivním příběhem, ve kterém nakonec dobro zvítězí nad zlem. Je to nikdy nekončící proces vzestupů a pádů, našich chvilkových omylů o pozitivním konci těžkých dějin, jisté aktuální bezradnosti a trpném, opatrném přešlapování na místě. Prezident republiky oproti tomu svůj názor bezpochyby má a dokáže jej zkušeně prosazovat. Řešením pro budoucnost pak není bezzubá kritika, ale nalezení dostatečně silné alternativy, kterou bude někdo schopen ve společnosti prosadit. Ale to už se vlastně možná opět vracíme spíše do pohádky…