Spory o Ústav pro studium totalitních režimů jsou jednak dokladem neschopnosti naší politiky důvěryhodně přistupovat k moderním dějinám, jednak dokladem neschopnosti společnosti přiznat si smutnou míru spjatosti s charakterem společnosti před rokem 1989. Bohužel jsou i dokladem neschopnosti věci nejen černobíle odsuzovat, ale i chápat.    

Český národ se v 19. století (přinejmenším) nadvakrát dostal do zásadních vnitřních sporů, které rozbouřily jeho křehkou vnitřní rovnováhu. Měl přitom naštěstí vždy ve svém středu osobnosti, jež dokázaly mít nejen v konečném důsledku pravdu, ale našly i odvahu hájit ji i za cenu osobních urážek a vylučování z národního společenství. Spor o rukopisy i Hilsneriáda, které mám na mysli, byly přitom nakonec významným pozitivním katalyzátorem národního vývoje. A to právě proto, že se zde našli tací, kteří se postavili proti většinové hysterii či instrumentální politické každodenní argumentaci. Výsledkem může být na jedné straně odsouzení tehdejší „malosti“ většiny společnosti, na straně druhé však v našich dějinách nevídaná hrdost na pevné postoje menšiny důvěřující ve vlastní rozum, navíc v přesvědčení, že lživý konstrukt je vždy zlem, jakkoliv je jím zaklínána záchrana národa.

A nyní si dovolím příliš ostrý a neumělý oslí můstek k aktuální situaci české společnosti. Navázal bych totiž na tezi o „lživých konstruktech“, které mají nebezpečnou tendenci stát v základech mnoha politických rozhodnutí o našich moderních dějinách. Situace vzniku a fungování Ústavu pro studium totalitních režimů je přitom dokladem o nebezpečnosti podobných konstruktů.

Navíc je třeba zmínit ještě předtím jednu specifickou českou pojmoslovnou obsesi. Když byla zvažována vůbec idea vzniku ústavu, po vzoru zahraničních zkušeností se začalo hovořit o Ústavu paměti národa. Logickým protiargumentem bylo konstatování, že „uzurpování si paměti“ není možné politickým rozhodnutím. Vznikl tedy ústav, jenž má ve svém názvu pojem „totalita“, což v konečném důsledku vyvolává podobně negativní reakce, neboť teze o totalitě v období mezi Mnichovem a Sametovou revolucí jsou objektivně neudržitelné. Navíc se v zákoně hovoří o „období nesvobody“, což je na jedné straně – dle mého názoru – naopak teze udržitelná. Nikoliv však objektivně historicky pravdivá, neboť mnoho mých levicových kolegů mi obratem dokáže i dnešní míru ekonomické a sociální „nesvobody“. A budou také blízko pravdě. Byť (opět dle mého názoru) pouze blízko, neboť nesrovnatelnost obou historických situací je v mých očích zjevná.

Spory o charakter ÚSTR se přitom odvíjejí v několika rovinách. Jednou z nich je rovina odborně/historická, přičemž jako někdejší radní dotyčného ústavu musím konstatovat dlouhodobou nespokojenost se zajištěným prostých standardů vědecké práce. Zároveň mám za to, že se situace významně kvalitativně posunula – byť stále s absencí jasného koncepčního směru. Jen málokdo přitom zmíní zcela jedinečné postupy i výsledky vzdělávací části ústavu – ano, personálně podceněné. Ale právě v této části směrem k jejich činnosti neobstojí ani kritika chyb v některých konkrétních výstupech, ani obecné konstatování „ideologického“ působení. V oblasti moderních dějin a didaktických postupů je právě tato část ústavu na špičce. Druhá rovina se týká tématu digitalizace. Zde byly digitalizační procesy přeneseny z Archivu bezpečnostních složek na ústav, a to s argumentací, že v klasickém archivním provozu by digitalizace neměla takovou přednost. Dotud v pořádku. V pořádku naopak není, když se léta digitalizují miliony stránek, aniž by se kdo postaral o kvalitní systém metadat a možnosti studia v takových materiálech. Kde potom začíná profesionalita a končí ideologie?

Třetí rovina může býti bez ostychu pojmenována rovinou politickou. Je zřejmé, že vznik ústavu měl své zakotvení v politice ODS, která neváhala chvílemi vstupovat v krizových chvílích voleb vedení ústavu do dalšího fungování. Aktuálně jsme pak svědky opačného – a politicky bohužel pochopitelného – efektu zpětného rázu. A v něčem se dle mého názoru jedná o podobně nebezpečný a hloupý postup jako v případě samotného založení. Nikdo z politiků totiž nemá a nemůže mít jasno, kam by měl tento konkrétní ústav směrovat. To přece není jejich úkolem. (Ale to ho v tom případě neměli zakládat, nabízí se provokativní otázka). Reálně se tak nabízí pouze dvě řešení. Buď podobnou instituci zrušit, nebo najít společenský – politický konsensus, jak dále postupovat. Druhá varianta není patrně možná, první varianta je zase v našem prostředí až příliš složitá, tudíž téměř nemožná. Nezbývá než konstatování, že situace nemá dobré řešení a budeme i nadále svědky „institucionálního“ vyrovnávání se minulostí. (Třetí variantou je „slovenská“ cesta utlumování fungování…)

Poslední věta přechozího odstavce by mohla docela dobře nahrazovat závěr mého místy nesouvislého zamyšlení. Ale přece jen… Celou tuto stručnou úvahu jsem začal pohledem na 19. století a někdejší spory o rukopisy či kauzu Hilsneriády. Emblematickou postavou těchto sporů byl nakonec profesor Masaryk, který kromě své neobyčejné odvahy měl oproti nám i jednu nespornou výhodu – situace mu ze své podstaty umožňovala mít pravdu. My v této situaci nejsme, neboť nic ze sporů kolem ústavu nemůže skončit „pravdou“, pouze názorem. Na druhou stranu, již prostá skutečnost, že nás existence této instituce k podobným diskusím a sporům vlastně nutí, je dobrým argumentem pro jeho dosavadní existenci – byť je to důsledek politiky zjevně nezamýšlený. Protože jinak bychom byli schopni mlčet, o tom jsem hluboce přesvědčen. Buďte proto požehnány spory o ÚSTR.