Historička umění Milena Bartlová definovala ve své inspirativní úvaze o výtvarné instalaci vlajky od Dalibora Bači na Palachově náměstí v Praze výraznou myšlenku, a totiž, že: „Celý komplex témat, která se k vlajce pojí, zřetelně ukazuje, jak se věci mají: že totiž Češi považovali, a po dvaceti letech dnes zpětně ještě silněji považují, celé Československo za svůj vlastní stát, nikoli za stát sdílený s jinými národy, tedy především se Slováky, Němci a Maďary.“ Máme tak před sebou dva české národy, v něčem podobné, ne-li totožné. Ten jeden před mnoha desetiletími, který si mnohonárodnostní stát vyložil jako „pouze jeho“ a ten druhý, který dnes považuje tuto „krádež“ za přirozenost a k Československu se stále v myšlenkách chová jako ke státu pouze a jen svému. Oba pohledy však v sobě skrývají až příliš mnoho problémů a rozporů na to, abychom směli zůstat u prostého provokativního flagelantství.

Tak předně, k onomu „někdejšímu“ českému národu, který si od počátku ve společném státě mentálně „uzurpuje“ jeho vlastnictví, aniž by bral ohledy na národy další. (Nechám teď stranou možnou sáhodlouhou analýzu mezinárodního kontextu, který však tak jako tak významně spoluurčoval naše osudy, zaměřím se pouze na tento náš „uzurpační“ charakter.) Předně je tento pohled stále tak trochu „centricky“ zaměřen na to, jak vnímali (a uzurpovali si) stát Češi. Jaký obraz by nám vyvstal, pokud bychom se zaměřili na primární odpor německého obyvatelstva, místy ozbrojený, stejně tak by tomu bylo i u obyvatelstva maďarského, o česko-polském dlouhém válčení ani nemluvím. A konečně Slováci, jejichž decimace uvnitř krutě maďarizujícího Uherska rozhodně nepřispěla k vytvoření sebevědomého národa se všemi potřebnými atributy. Je tedy před námi národní skládačka, která ze své podstaty nedrží při sobě jinak, nežli mocenským rozhodnutím – Čechů? Ale vůbec ne. (Jistě, dala by se pak vésti úvaha o tom, zda problém netkví právě v tomto klíčovém rozhodní o vzniku státu, ale to se pohybujeme v rovině filosofického ideálu, nikoliv reálného světa.) Český národ stál před realitou možnosti samostatného státu, který z podstaty nebyl jenom „jeho“, ale právě jeho síla, připravenost a mezinárodní konstelace daly vzniknout situaci, ve které prostě hrál roli hegemona. A v tento moment po něm (idealisticky) chceme pochopení, kooperaci a porozumění s dalšími, chceme po něm v konečném důsledku odpovědnost. Dovolím si tvrzení, že podobné odpovědnosti ani nemohl býti schopen, neboť nejprve bojoval o samotnou podstatu existence státu. Čeho jiného je pak důkazem jednostranný pojem první československé ústavy: „My, národ československý…“, jako kdyby další národy nebyly? Důkazem instrumentálního uchopení blízkosti dvou národů, aby byla přetlačena silná role německého národa. Instrumentální jistě, ale bylo jiné cesty?

Možná je problém také v tom, že chceme národnostní pochopení v téměř stoletém ohlédnutí po někom, kdo byl určován zcela jinou historickou zkušeností i aktuální realitou – a jehož zkušenosti, že národní jednostrannost a sebestřednost vede k záhubě – můžeme moudře zhodnocovat teprve my. Dokážeme následně velmi dobře popisovat a vydávat soudy nad pokračováním tohoto trendu během celé první republiky – což byl minimálně jeden z důvodů oné cesty do záhuby – avšak v tomto případě bych se velmi bál hodnotit. Pokoušel bych se spíše o snahu pochopit…

Ten „druhý český národ“ po roce 1993 je na tom docela jinak, mimo jiné i proto, že se proměnil také svět kolem něj. A pokud jde o něj samotného, tomu spíše jakákoliv národní či státní identita jednoduše chybí, než bychom ho měli vinit z „vyvlastnění“ československé tradice. Pohled na Československo jako na vlastní stát je tak vlastně docela pozitivní skutečností. Opět bych se spíše ptal, zda z něj mají podobný pocit „vlastního státu“ Slováci. A pokud budou mít někteří odlišný názor, čím je to dáno? Nechápajícími Čechy? Historickými peripetiemi událostí 20. století? Charakterem samotného slovenského vývoje? A známe ho vůbec? Kladu nyní jen otázky, neboť neexistují jednoduché odpovědi.

Celá tato úvaha nechce v konečném důsledku zpochybňovat onu relativně ostrou tezi Mileny Bartlové. Jen bych se bránil vyznění a interpretaci podobné věty v zjednodušeném smyslu „viny“ či „sebestřednosti“. Pohybujeme se totiž na příliš tenkém ledě propletence národních osudů střední Evropy ve 20. století (v kontextu bojů století předchozího), který jednoduché teze v konečném důsledku neumožňuje. A pokud jsou vyřčeny, neplatí nikdy tak docela.