V posledních měsících jsme možná ještě intenzivněji konfrontováni s tím, že političtí představitelé zcela nepokrytě využívají lží, nepravd, pokroucených skutečností či přímo otáčených významů doposud (a objektivně) jasných pojmů. Ministr financí a místopředseda vlády vstupuje do vrat Úřadu vlády ČR a na jakousi otázku bez problémů odpoví, že on přece není politik, proto nemusí mít názor na vše. Druhá teze jistě platí, ta první je zjevné popírání reality.

Prezident republiky pak v posledních výrocích navázal na způsob své prezidentské kampaně a nevadí mu zjevná nepravda, ze které následně vyvozuje moudré interpretace. Přichycení při lži má pak za reakci obvinění protistrany z "hrubě účelové interpretace". Ale tady se přitom nic neinterpretuje, tady se jen říká, že prezident prokazatelne lhal...

Ostatně, není to bezpochyby jen záležitost oněch dvou konkrétních mužů aktuální politické situace, vždyť i někdejší ministr financí neměl problém omluvit zjevné nachytání při lži tím, že šlo z jeho strany o „mystifikaci“. Kdybychom to sečetli a nahlédli na politiku obecně, patrně se není čemu divit a lze se spokojit s konstatováním, že tomu tak bylo vždy a nic s tím neuděláme. Jenomže…

To, že političtí činovníci lžou, je asi skutečně realita. To, že zde však zmizela jakákoliv relevantní zpětná vazba na jejich lži, nové je. Politik, který zjevně lže, by dle naší určití naivity ve vnímání demokratických principů neměl být příště zvolen, protože není důvěryhodný. Jenomže ona již není důvěryhodná samotná politika. Proto v ní začínají vítězit ti, kteří na jedné straně využívají všech mechanismů moci, na straně druhé se dokáží šikovně tvářit, že k ní nepatří. Prezident republiky získává sympatie velké části veřejnosti tím, jak to „nandává“ dosavadním politickým personám, přibližuje se společenské frustraci tak blízko, až ji sám spoluvytváří. Ministr financí zase tím, že mu jde „prostě“ o normální fungování a politicky se přece vůbec nechová. Hrozivé tedy není jen to, že politici lžou, hrozivé je navíc to, že to pro ně nemá žádné očekávatelné důsledky.

Jeden problém přitom navazuje na jiný. Ocitli jsme se totiž navíc na jakési prapodivné kouzelnické besídce. Kouzelník nás nechává soustředit se na jeho pravou ruku, zatímco jeho levá ruka provádí skutečný trik. A tak menší část společnosti dovádí až k bezmocné zuřivosti lež, provokace, překračování hranic – což je však do jisté míry právě ta pravá nasvětlená ruka. Ta levá si možná neviditelně rozebírá základy naší demokracie a snaží se obsadit stát po korporativním „odbornickém“ způsobu. Přirozenou součástí kouzelnického představení pak je, že se během něj obecenstvo dobře baví. Jde jen o to, jestli a kdy vůbec pozná, že se mezitím svět tam venku, jejich svět, "překvapivě" proměnil…

(Na závěr se omlouvám všem kouzelníkům, že jsem je zneužil pro tento smutný ilustrativní příklad.)