Téma vyrovnání se s komunismem bylo ve veřejném prostoru v posledních měsících několikrát výrazně zpřítomněno. Zmiňme např. reakce na úspěch KSČM v posledních krajských volbách a následné nominace zástupců této strany na pozice radních. Podobné je to s nejnovějšími reakcemi na kandidaturu několika osobností na prezidentský post – osobností s členstvím v komunistické straně – a to v období diktatury jedné strany.

Skrývá se snad za konkrétními reakcemi a odmítáním podobných osobností ve veřejných funkcích absence našeho vyrovnání se s komunismem po roce 1989? Nebo jde o politický instrument? Jde snad o pochopitelnou reakci lidí, kteří diktaturu zažili a chtějí upozornit na morální nepřijatelnost podílu některých lidí na správě věcí veřejných? Nebo o ahistorickou subjektivní hysterii, která nemá s dnešní realitou nic společného? Zkusím se zaměřit pouze na první z těchto otázek, protože v ní vidím jistý klíč k celému problému.

Před nedávnem jsem zažil debatu na akademické půdě, jež měla za hlavní téma právě otázku „antikomunismu“. Pokud jsem si přitom z poněkud chaotické debaty něco odnesl, pak to byl pocit mimořádného „zmatení jazyků“. V celé diskusi – což se hodně podobalo stavu diskuse ve veřejném prostoru – nebylo zřejmé, k čemu se vlastně vyjadřovat.

Který komunismus je východiskem pro ono „anti“? Jde o základní filosoficko-politické ideje klasiků 19. století? O učení, jež ve své době mohlo hrát významný emancipační impuls ve zcela nové sociální situaci? Nebo se každý dle svého názorového zakotvení chceme vyrovnávat s negativními vlastnostmi tohoto učení? Z mého osobního hlediska např. v duchu encykliky papeže Lva XIII. „De rerum novarum“ z roku 1891? Ale abych nebyl příliš historicky akademický… Chceme se tedy namísto učení vyrovnávat s komunismem v jeho historické „aplikaci“? A ve které době? V sovětské zkušenosti bolševické revoluce a poté Stalinova teroru? Nebo čistě v našich podmínkách? S hrůzou padesátých let? Se zcela jiným charakterem diktatury po roce 1968? Který obraz komunismu v nás žije, který je tím, s nímž se vůbec dokážeme vyrovnávat? Pokud jde o veřejný prostor, obávám se, že nejsme schopni vyrovnávat se s učením komunismu, ale pouze s historickou realitou, jež režimy (záměrně píši množné číslo) pod emblémem tohoto učení do naší země přinesly.

Vyrovnávání se s historickou zkušeností komunistické diktatury má přitom obrovskou slabinu již v samotném počátku naší demokratické přítomnosti. Již v tom, jaké byly předpoklady a podoba společenské změny roku 1989. Kdybych to měl říci nemístným zjednodušením – tehdy zde prostě chyběla vnější vůle toto vyrovnání realizovat – té vnitřní jsme nebyli schopni – a nikdo nepřišel zvnějšku s nějakým „Norimberským procesem“ a velmocenskou definicí odsouzení zločinného učení. Poslední desetiletí před rokem 1989 jsou tak pevně zakořeněna v naší společnosti. A vzhledem k tomu, že historická paměť jedince logicky milosrdně maže především negativa – většinová vzpomínka na komunismus se mnohem více podobá barvotisku seriálu „Vyprávěj“ nežli „Zdivočelé zemi“. Objektivně proto nejsme schopni se s komunismem vyrovnat. Nejsme.

Patrně nikdy nenastane nějaký jasný „historický soud“, který by napořád a jednoznačně řekl, jaký komunismus v naší zemi byl – a především – co si o něm myslet. Ostatně, o tom svědčí jak některé novější historické práce (např. Michal Pullmann) nebo názory části mladší generace, která logicky zpochybňuje černobílé teze o minulosti.

To je vlastně na jedné straně v pořádku, na straně druhé by to nemělo znamenat, že ve veřejném prostoru nebudou padat jasné teze o tom, kde jsou hranice správného a nesprávného v osobních rozhodnutích konkrétních lidí, kteří měli tu smůlu a prožili část svého života před rokem 1989. Byla to ostatně jejich rozhodnutí - a pokud si dnes říkají o veřejné funkce, měli by býti schopni otevřené sebereflexe, zda překročili onu hranici či nikoliv. A stejně tak má smysl upozorňovat na to, že jakkoliv dějiny nejsou nikdy černobílé – byl to ve 20. století také komunismus, který ve své konkrétní realizaci při správě této země přivedl mnoho lidí do vězení a na popraviště. A proto v procesu hledání skutečností a zpochybňování černobílého vidění světa citlivě vnímejme nebezpečí bagatelizace skutečných zločinů.