Prezident odmítl jmenovat docenta Martina C. Putnu profesorem, ačkoliv ten splnil všechny náležitosti pro získání tohoto akademického titulu. Navíc tento titul obhájil v rámci řízení na Univerzitě Karlově v Praze, která je zárukou mimořádné akademické kvality. Na stole tak leží přinejmenším dvě otázky. První z nich je možná až naivní údiv nad mírou svévole, které je aktuální český prezident schopen projevit. Druhou je možná příliš spekulativní otazník nad důvody kroku Miloše Zemana.

Profesorské řízení má v naší zemi poměrně přísná pravidla, na půdě Univerzity Karlovy v Praze je pak tento proces vskutku náročný a v dobrém slova smyslu kritický. Když pak někdo zvládne postoupit k poslednímu potřebnému kroku, jakým je jmenování ze strany prezidenta, je více než zřejmé, že jeho kvalifikace je nezpochybnitelná. Pokud pak nastane situace, že se prezident rozhodne nejmenovat daného akademika a navíc odmítá sdělit důvody toho kroku, je na místě se ptát po důvodech, po motivaci i po charakteru daného prezidenta.

Na některých místech zaznívá srovnání s předchůdcem – Václavem Klausem – a jeho neochotou jmenovat některé soudce. Toto srovnání však přinejmenším kulhá ve smyslu jedinečnosti autonomie a akademické svobody a zároveň náročnosti procesu profesorského řízení. Navíc i Václav Klaus stál několikrát před otázkou podpisu profesury u akademické osobnosti, která mu jistě nebyla po chuti, například u profesora Vladimíra Justa. Zvolil tehdy taktiku odkládání svého podpisu, ale nepřekročil hranici arogance moci směrem k odmítnutí daného jmenování. A Vladimír Just se prostě profesorem nakonec stal. Moment jednoznačného odmítnutí ze strany Miloše Zemana je něčím novým, dalším dokladem originálního a svévolného výkladu pravomocí hlavy státu. Po mediálních hrátkách s pravomocí odvolat premiéra se prezident opět objevuje na scéně s gestem směrem k akademické obci. Nenechme se pak zmýlit posouváním obrazu hlavy státu do zvláštní figurky v alkoholickém oparu. Jsem přesvědčen, že se jedná o promyšlené kroky, které mají za hlavní cíl posouvat prostor jeho vlivu a zásahu do věcí veřejných i za hranice vlastních pravomocí. To je možná ten hlavní důvod neslýchaného a odsouzeníhodného kroku prezidenta České republiky.

Je zřejmé, že tento zásah je zároveň ve druhém plánu snahou o politizaci akademické půdy. Není tomu tak dávno, kdy se univerzity v České republice aktivně staly spoluhybatelem politické scény, což nakonec vedlo ke konci nejmenovaného ministra školství. Nyní jde o jiný případ, kdy se půda univerzity dostává do přestřelky argumentů politických stran. Na jedné straně je to chvíle, kdy se musí akademický svět jasně a ostře postavit proti tomuto zásahu, byť ze strany hlavy státu. Na druhé straně jde o nebezpečnou situaci, kdy může dojít během rozmělněných politických výkřiků ke zpochybnění samostatnosti a apolitičnosti akademické půdy. Ta je, jakkoliv možná postižena plzeňskou kauzou, stále ostrůvkem důvěryhodnosti uprostřed české společnosti. Její zatažení do hrátek Miloše Zemana je pak reálné riziko, které bychom si měli uvědomit a na tuto hru nepřistoupit.

Postup a názor akademické obce by měl být v tomto případě jednoznačný a v jistém nadhledu možná podobný titulu jedné eseje Milana Kundery: „Nechovejte se tu jako doma, příteli…“.