Publikace sociologického týmu Jiří Šubrt – Jiří Vinopal na téma historického vědomí českého národa doposud nevzbudila pozornost ani historiků, ani veřejnosti.  Přitom se věnuje klíčové otázce našeho historického vědomí. Jak vnímáme své vlastní dějiny? Kterou dobu považujeme za nejlepší, nejslavnější? Odkud dle svého názoru bereme tu základní informaci k podobným pocitům?

Výzkum probíhal v letech 2009 až 2011, přičemž měl k dispozici mimořádně cenné srovnávací výzkumy z let 1946, 1968 (po srpnu) a 1992. Kromě období první republiky tak máme vlastně k dispozici pohled na vlastní historické vědomí z přelomových let dějin dvacátého století. (Samozřejmě se v daném srovnání skrývá mnoho metodologických otázek ve způsobu kladení dotazů – přesto jsou výsledky pro další interpretaci více než zajímavé.) V roce 1946 se v čele pozitivního vnímání drželo husitské hnutí, následováno dobou Karla IV. Pro dnešní pohled je možná překvapivé, že hned na třetím místě se objevilo aktuální období, tj. roky 1945–1946. Dalo by se to interpretovat tak, že jde o doklad aktuálního optimismu budování nového světa po válečné tragédii.

Na dalším místě skončila doba sv. Václava (což je bezpochyby zajímavé při vědomí zneužívání svatováclavské doby nacisty) a na pátém místě období první republiky. O dvacet let později se již na čele vnímání nejslavnějšího období objevuje naopak první republika, následována husitským obdobím a dobou Karla IV. Na čtvrtém místě se ale s výrazným procentním výsledkem (21 %) znovu objevuje aktuální období, konkrétně polednový vývoj roku 1968 – znovu tedy můžeme hovořit o jistém aktuálním optimismu. Páté místo tentokrát patřilo době národního obrození. Výzkum názoru na nejslavnější období dějin z roku 1992 v polistopadové době vynesl do čela období Karla IV. (29 %), za kterým pak následovala první republika a již s velkým procentním propadem husitské hnutí (9 %), čtvrtá pozice, ovšem s minimální procentní podporou (pouze 4 %) patřila aktuální době po roce 1989. Pro potřebu srovnání je třeba ještě zmínit, že na pátém místě (byť s 3%) se umístil pozitivní pohled na období 1948–1989. Pokud bychom ve srovnání s předchozími průzkumy hledali nějaký významnější rozdíl, můžeme po roce 1989 hovořit o jisté hmatatelné skepsi vůči právě prožívané době.

Výzkum z let 2009 až 2011 pak určil nové pořadí. Na čele se sice znovu objevuje Karel IV. a jeho doba, následuje jej ovšem období Velkomoravské říše, dále období přemyslovských králů a dokonce doba Marie Terezie a Josefa II. Jakoby bylo třeba mít „jistotu“ odstupu mnoha staletí… Teprve na pátém místě se objevuje poprvé perioda z 20. století – a to první republika. Doba, kterou můžeme považovat dnes za aktuální, je rozdělena na období mezi léty 1989 a 2000 a následné období po roce 2000. První z nich se objevuje na osmém místě, druhá z nich dokonce až na místě desátém.  Máme tak před sebou již zcela jasný doklad o skepsi a možná i frustraci z aktuálně prožívané doby.

Dalším inspirativním pohledem byl pak dotaz autorů výzkumu na význam dějin pro život národa či státu. Celkem 40 % populace považuje dějiny za potřebnou a důležitou součást kulturního dědictví, dalších 36 % vidí jejich význam v instrumentálním využití pro aktuální rozhodování. Vysloveně nedůležité vidí dějiny celkem 18 % obyvatelstva. Zbylé odpovědi byly jiné či patřily odpovědi „nevím“.      

Autoři se ve svém díle nesnaží o podrobnou interpretaci získaných a srovnávaných dat, důraz je kladen na sociologická data. Nyní by tedy logicky měli nastoupit historici a nahlédnout na cenná a získaná data kriticky a interpretačně. Jedním z možných interpretačních závěrů, který jsem se snažil ve výše uvedeném přehledu spíše naznačovat, je zdůraznění rozdílů ve vnímání aktuálně prožívaného období. Zdá se tak, že pozitivní vnímání „žité doby“ končí událostmi roku 1968 a od tohoto období lze vysledovat průběžnou skepsi českého obyvatelstva. Ta je bezpochyby spojena nejen s důvěrou v „dobu“, ale i politiku a obecně správu věcí veřejných. Neseme si snad tuto obecnou skepsi (i přes krátkodobou euforii roku 1989) již čtyřicet let? A je to snad dokladem či dokonce potvrzením tezí o tom, že normalizace postihla svým specifickým neviditelným způsobem charakter naší společnosti? A kde jsou důvody toho, že se skepse nemění ani po dvaceti letech od společenské změny? Tyto těžké otázky si bezpochyby zaslouží podrobnější pohled (nejen) historické obce. Na druhou stranu může být dobrou zprávou i jistým překvapením výrazné vnímání dějin jako důležitého a nezastupitelného fenoménu našich životů. A to i přes zrychlenou každodennost, která nás obklopuje.