Jakkoliv jsou média v posledních týdnech naplňována spíše personálními a mocenskými tahy při sestavování koalice, v publikované koaliční smlouvě lze nalézt množství zajímavých tezí. Stranou zájmu zatím zůstávaly jak ideje týkající se školství, tak věčného apendixu státní správy – oblasti kultury.
Již v počátku oddílu věnovaného kultuře je uvedeno, že autoři smlouvy definují kulturu jako veřejnou službu. Interpretací administrativního ptydepe státní správy tím chtějí bezpochyby pozitivně ocenit její význam tím, že ji v pojmu „služba“ zařadí do kategorie potřebných aspektů lidského života. Připojením adjektiva „veřejná“ pak směrují k tomu, že tuto potřebnost oceňují natolik, že jsou ochotni ji státním aparátem podporovat jako něco veřejně užitečného. Nechci si dělat z použití tohoto slovníku samoúčelnou legraci, neboť je jistě použit v dobré víře, přesto již v sobě nese mantinely možného administrativního přístupu. Může nás totiž lehce dostat na hranici otázky, co ještě veřejnosti slouží a co je již „výstřelkem“ menšinového uměleckého či všeobecně kulturního názoru. A kdo tuto míru veřejné služby bude schopen posoudit.
Některé další části kulturních priorit ovšem znějí po mnoha letech velmi nadějně. Předně je to hned následný bod, který hovoří o vůli přípravy a přijetí zákona a veřejnoprávních institucích v kultuře, které odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizují je a zajistí jejich stabilní financování. Je zřejmé, že aktuální příspěvkové organizace přímo napojené na strukturu MK ČR v sobě na jedné straně nesou jistou konzervativní stabilitu toho, že se v případě velkých problémů ministerský úřad „nějak“ postará – na straně druhé jsou přímo napojeny na (libo)vůli případného vedení ministerského úřadu, pokud jde o personální záležitosti v čele těchto institucí. Nejkřiklavějším případem je pak několik let se táhnoucí případ Národní galerie, která je zmítána nejistotou ohledně vedení mimo jiné právě také díky přímému vlivu vedení ministerstva na jmenování a odvolání ředitele. Samozřejmě, v našich poměrech je příprava veřejnoprávního charakteru se (správními) radami také riziková – jsme příliš malá země s rozvinutým klientelistickým systémem – přesto je to dle mého názoru dobrý směr, který odcloní vedení těchto institucí od momentální libovůle jedné osoby. Zajímavé bude, jak bude v tomto konceptu řešena otázka financování, investic a dalších provozních záležitostí. S tím souvisí i jeden z níže položených bodů kulturních priorit, a to usnadnění dostupnosti veřejných kulturních institucí, např. zavedením jednoho dne s volným vstupem a rodinných slev. To je bezpochyby chvályhodná vůle po otevřenosti, na druhé straně je to možná zbožné přání doposud nenavázané na ekonomické parametry fungování kulturních institucí – nehledě na to, že v případě vzniku veřejnoprávního charakteru bude podobný směr těžko vynutitelný.
Další část se věnuje stejně nadějně památkovému fondu. Ten má sice v očích koaličních partnerů svoji cenu především ve vazbě na turistický ruch a kulturních tezí zde o něm příliš nezaznívá, přesto je vůle přenést část „výdělků“ z turistického ruchu do oblasti kultury zajímavým konceptem – byť mírně utilitárním – jakoby bylo pragmatikům nutné vysvětlit jedinečnost a unikátnost památek především tím, že přinášejí peníze. Ano, přinášejí také peníze, ale není to jejich podstata. V období některých ministrů byla památková péče v centru pozornosti, jindy se netěšila takové podpoře, ovšem primárním problémem nebyla dlouhodobě ani tak metodika péče o památky, jako jejich mimořádné podfinancování.
O tom již ostatně v kontextu celého rezortu hovoří další část, která se věnuje samotnému předpokladu rozvoje kultury z pohledu státní správy – rozpočtu. Objevuje se zde moderní zaklínadlo o vícezdrojovosti – které bývá trochu nebezpečně vázáno s podmínkou – vydělejte si na sebe. Bude zajímavé sledovat, jak je vlastně ona vícezdrojovost reálně vnímána novým vedením státu. Stejně tak ani u této vlády neexistuje odvaha jasně říci, že si kultura zaslouží ono zaklínané 1 % státního rozpočtu, neboť tato vláda se k němu bude dle svých slov snažit „přibližovat“. To může samozřejmě znamenat leccos a vždy se najdou nějaké ty komplikovanější rozpočtové problémy, které nám „objektivně“ neumožní ani toto přibližování.
Další oblasti se dotýkají mediální oblasti, jsou však zmíněny relativně stručně. Jednak má příští vláda ambici klasifikovat vhodnost pořadů dle věkových kategorií – zde možná chybí rozvedení této pasáže, s jakým cílem se do této klasifikace vláda pustí, jak je to navázáno na prostředí nových médií, jak bude klasifikace zakomponována do legislativy. Zmíněná teze se tak vyznačuje možná příliš velkou stručností, na to, jak je závažná. Vedle toho je chvályhodný krok hovořící o zpřesnění pravidel týkajících se koncentrace mediálního vlastnictví – což je bezesporu sympatické při vědomí mediální síly jednoho z koaličních partnerů – i proto by i tato pasáž možná mohla obsahovat i více zpřesňujících momentů – přinejmenším jaké „vyspělé“ země jsou zde míněny jako naše budoucí inspirace – nezbývá než doufat, že touto vyspělostí není míněna např. Itálie.
Stejně tak pozitivně lze pak vnímat zcela konkrétní slib snížení daně z přidané hodnoty na knihy, neboť její výše nás před časem vyhoupla mezi státy ignorující vzdělávací a kulturní roli literatury. Argumenty o jedné skupině podnikatelů – nakladatelích – jsou v tomto případě zcela liché, protože jsou zakotveny v pokřivené logice ekonomické podstaty společnosti, pak by nebylo vůbec třeba o nějaké podpoře kultury ani hovořit. Citlivým tématem je další koaliční priorita, která se věnuje novému autorskému zákonu a snaha o zjednodušení poskytování licencí pro využívání autorských děl. Je na škodu koaličnímu prohlášení, že není zjevné, jaké zjednodušení mají autoři na mysli. Jak vnímají situaci v zahraničí a je zde nějaká inspirace? Skutečnost, že je tento bod zahrnut do programu, svědčí na jedné straně o pochopení problematičnosti této legislativy, na straně druhé nenaznačuje v obecné tezi skutečně uchopitelný směr.
Závěrečné body se věnují především oblastem překračujícím hranice jediného rezortu – v tomto případě kultury. První z nich se věnuje prezentaci České republiky – opět se zde objevuje spojitost úvah o roli kultury a turistického ruchu, včetně spolupráce s rezortem zahraničí a místního rozvoje. Téměř by se chtělo důraz na propojení turistického ruchu a kultury interpretovat tak, že jde o směr či úvahy implicitně hovořící o přenesení části agendy ministerstva pro místní rozvoj do rezortu kultury (nebo naopak?). Přinejmenším o tom hovoří zdůrazňované teze o hospodárnosti, koncentraci, propojení. Více než potřebná je pak další zdůrazňovaná spolupráce s ministerstvem školství – byť je omezena v koaliční smlouvě pouze na umělecké aktivity dětí. Myslím, že kultura může (a musí) do vzdělávacího procesu vstupovat mnohem aktivněji než pouze uměleckým vzděláváním – co např. otázka kulturního dědictví a dějin?
Poslední stručná definice je spíše deklaratorní prohlášení o nutné podpoře neziskových organizací, amatérských uměleckých aktivit a regionální kultury – to však zjevně nebude možné bez onoho výše zmíněného „přiblížení se“ k 1 % státního rozpočtu. Ale slibem nezarmoutíš.
Výše uvedené stručné poznámky ke kulturním prioritám nové koaliční smlouvy se věnovaly tomu, co v textu uvedeno je, nikoliv tomu, co chybí, Dalo by se toho patrně najít poměrně hodně – každý, kdo se kulturou zabývá, by jistě dokázal vyjmenovat „to své“, co v programu postrádá. I bez podobného subjektivního zakotvení mám však za to, že se koaliční text příliš okatě vyhnul některým důležitým otázkám, minimálně tři. Jednak zde zcela absentuje pohled na roli rezortu kultury v otázce správy církevní politiky státu.
Dá se to patrně interpretovat jako mlčení koaličních partnerů, kteří se nechtějí otevřeně zavazovat k ničemu, co souvisí s církvemi, resp. církevními restitucemi. Další otázkou je redukce mediální legislativy pouze na onu koncentraci mediální síly – postrádám pohled na roli veřejnoprávních médií a případných legislativních úprav – nesnese aktuální problematika České televize nějaký konkrétnější politický pohled? Třetí záležitostí je reálné obejití otázky podpory živého umění, byť je jistě zastoupeno „skrytě“ v některých jiných tématech. Má živé umění ve vnímání nové koalice nějakou roli? A jakou, tedy krom té zmíněné didaktické? A nesouvisí jeho absence s ekonomickou „nevyužitelností“? Budu jen doufat, že absence této oblasti není dokladem redukce kultury na sice veřejnou službu, ale službu jen minimálně dotovanou.
Jinou otázkou je budoucí role samostatného rezortu kultury. Jak už jsem naznačil, může být na stole slučování některých agend. Zajímavým pohledem by však mohlo být, co se stane s ministerstvem kultury, pokud by byly vládní plány naplněny. Předně – církevní záležitosti tento rezort postupně opustí vzhledem k legislativě postupné odluky církve od státu, stávající příspěvkové organizace (všechny?) se dostanou do režimu veřejnoprávních institucí a ministerstvo nad nimi ztratí primární dohled/dosah.
Bude upravena legislativa památkové péče, autorského zákona, částečně možná mediální legislativa. Ale není možné následně legislativní agendu přesunout na legislativní radu vlády? Důraz bude kladen na turistický ruch – bude památková péče vnímána jako „turistická agenda“? Výsledkem pak může být na jedné straně vyřešení konkrétních palčivých agend, na straně druhé víceméně vyprázdnění základního obsahového zakotvení tohoto ministerstva. A bude tedy na konci tohoto volebního období ministerstvo kultury navrženo ke zrušení, neboť z něj bude již „jen“ grantová agentura pro živé umění, neziskový sektor, regionální aktivity? A bude to něčemu vadit? Možná svoji fantazii směruji příliš do budoucna, možná se jen snažím domýšlet důsledky. Odpověď nám však každopádně nedá nikdo jiný, než roky příští.
