Veřejnoprávní média v České republice se čas od času stanou tématem politických debat. Jedna taková doba zjevně nadchází, neboť se má připravovat nová legislativa proměňující pozice i fungování těchto institucí.

Nebudu se však v následujících řádcích věnovat možným (či nebezpečným) parametrům připravované zákonné úpravy. Aktuálně jsem absolvoval poměrně inspirativní setkání s vedením rozhlasových stanic rakouské ORF a jejich přístup, zkušenosti a plány mě přivedly k obecnějšímu zamyšlení – a v konečném důsledku i k výrazné skepsi nad budoucností rozhlasového vysílání. Na počátku je třeba si uvědomit, že rakouská ORF v sobě spojuje již tradičně televizní i rozhlasový formát, je zde tedy jiná situace, nežli v českém prostředí. Druhým silným (a aktuálním) momentem je naprosto zjevně se posilující role nových médií – ostatně rakouský veřejnoprávní vysílatel si v posledních dvou letech prošel i absurdním právním sporem, kdy si musel až u ústavního soudu vydobývat právo na zřízení a používání vlastního facebooku.

Vedení ORF tak začíná docela otevřeně hovořit o třech – nikoliv jen dvou – pilířích informovanosti – internetové platformy se v jejich očích dostávají na roveň dosavadních „tradičních“ médií. Toto uvědomění si měnící se situace je přitom vede k přehodnocení přístupu k dosavadní podobě zejména rozhlasového vysílání. Nejsilnější rakouská stanice HitRadio Ö3 tak posiluje nejen nejrůznější mobilní aplikace, ale začíná se orientovat na tzv. „Gefilmte Radio“, tj. přirozenou přítomnost kamer ve studiích. Z někdejšího prostředí změřeného na slovo a hudbu se stává také vizuální médium – v inspiraci Belgií, Švédskem, ale i jedním formátem BBC. Uprostřed diskuse s nadšeným vedením této stanice, kterak bude vysílání do budoucna multimediálně „cool“, mě přepadla zcela konzervativní skepse nad budoucnostní rozhlasu. Samozřejmě také s ohledem k tomu, že webovými kamerami jsou vybavena také některá studia našeho Českého rozhlasu.

Mluvené slovo, nejen umělecké, slovesné, ale i zpravodajské, publicistické, mělo vždy nezastupitelnou a významnou roli. Mělo šanci jít do hloubky, analyzovat, vzdělávat (a snad i vychovávat). Pokud jej posuneme do další klipovosti multimediální zábavy, ztratíme jednu z nejvlastnějších charakteristik rozhlasu – staneme se jen dalším fragmentem zahlcení informacemi. Vycházet přitom z analýz, že lidé poslouchají rozhlas jen tak nějak „mimoděk“ k další práci je jen další rezignační předpoklad na kvalitní rozhlasové vysílání. Samozřejmě se nabízí „řešení“ formou diverzifikace vysílání na různé stanice, z nichž některé si uchovají onen tradičnější charakter, jiné se budou snažit „uspokojit“ povrchnost vnímání posluchače.

Tento přístup ovšem také nepovažuji za řešení problému budoucnosti rozhlasu. Logicky se totiž stane, že se u takto „konzervativních“ stanic soustředí úzký výsek společnosti, zatímco veřejnoprávní „mainstream“ k sobě stáhne většinu posluchačů, abychom se jednoho dne probudili a již nerozeznali komerční rádio od veřejnoprávního rozhlasu. Je přitom téměř jasné, že tento „zápas“ se vlastně nedá vyhrát – pokud bude mít komerční vysílatel stejné možnosti jako veřejnoprávní, vždy na sebe stáhne svoji povrchností a zábavností posluchačskou většinu. České prostředí je navíc mimořádně liberalizované a jen těžko se bude vracet k nějakému celoplošnému „státnímu“ vysílacímu monopolu – jakkoliv by to v konečném důsledku bylo jediné řešení – pokud tedy nechceme rezignovat na kultivaci a vzdělání společnosti.

Když se vrátím zpět k aktuální situaci, bude bezpochyby zajímavé sledovat náměty a plány, jak proměnit legislativně česká veřejnoprávní média. Kromě nebezpečí jejich případné závislosti na politické realitě (tekutě se proměňující) bychom neměli zapomínat ani na zcela zjevné nebezpečí jejich zpovrchnění a opuštění někdejší role skutečné veřejnoprávnosti.