Při poslechu rozhovoru Jindřicha Šídla s mluvčím prezidenta Ovčáčkem člověk váhá, co ho na projevech mluvčího více irituje. Manipulace fakty? Popírání reality? Opovrhování inteligencí posluchače/diváka? Bezostyšnost? A přece… Ještě něco jiného mě tentokrát zaujalo/zarazilo. Jedna věc, která je opakovaný „modus operandi“ prezidenta a jeho lidí.
Otázka bezpečnostní prověrky kancléře Mynáře (již tři a půl roku probíraná) byla odkázána na výsledek soudu, na který se kancléř obrátil. Stejný postup ostatně přece zvolila prezidentská kancelář i v případě omluvy vnučce Ferdinanda Peroutky – i když tam nyní již ostudně zasahuje vůči kanceláři prezidenta exekutor – ostudně ne pro exekutora, abychom si rozuměli. Oba případy mají společného jmenovatele – i přes očividný problém (snad) stále žijeme v právním státě, kdy existují opravné prostředky – konečná instance soudu. Prezident a jeho kancelář nám tak snad dávají pozitivní příklad, že občan se nesmí bát a bránit svá práva až třeba u soudu? Vyjadřuje tím snad důvěru v právní stát? Vyznačuje cestu důvěry v právo, tolik pošramocené? Ne. Je tomu právě naopak.
V standardně fungující demokracii, chtělo by se říci, že ve slušné společnosti, platí nepsaná pravidla. Za očividnou lež se vyžaduje omluva, která přijde. Za nesplnění podmínek se opouští pracovní pozice. Případné soudní rozhodnutí se respektuje. Prezident však říká pravý opak – je zjevné, že se přinejmenším mýlil, případně, že kancléř má bezpečnostní problém. Zjevné pravdy a realita však pro ně neexistují – ukazují, že žádná nepsaná pravidla slušné společnosti pro ně neplatí. Sází na pomalost soudního systému a počet opravných prostředků. A když dojde na nejhorší, nebojí se ani zneužití prezidentské funkce, u které se předpokládají nepsaná pravidla stejně jako ve slušném chování. (Třeba, že nejmenuje o své vůli předsedu vlády…).
Signál, gesto a příklad, který jde z Hradu, vůbec přitom nesouvisí s charakterem někdejších voličů Miloše Zemana – nikdo nepředpokládá, že tito lidé automaticky tleskají lži, jaksi samozřejmě porušují pravidla a libují si v nenávisti. Měl jsem v posledním období dost dobrých příležitostí hovořit s lidmi mimo „pražskou bublinu“ a nenarazil jsem nikde na primární nenávist, žlučovitost a nerespektování slušného chování. Narazil jsem maximálně na frustraci, na nevíru ve východisko stavu politiky, nedůvěru v ty, kdo drží zrovna moc – ale to není totéž.
Věřím stále tomu, že nepsaná pravidla si naštěstí neseme přirozeně v sobě. Jsem přesvědčen, že většina společnosti vůbec nemusí tleskat projevům, které někoho jiného vylučují ze společnosti. Nejsme na tom tak špatně. Jen si to možná musíme stále připomínat. A také si čas od času nahlas říct, že některé věci se prostě nedělají. To vůbec není rozdělování společnosti, to jsou prostá pravidla slušného chování. Nenechme si proto zaplevelovat svůj dnešek zlobou a žlučí.
Odkazujeme totiž svým dneškem i charakter budoucnosti.
